pátek 13. listopadu 2020

Malý, ale hlasitý

 Jak tak po ránu zevluju z okna, zahlédla jsem cosi se pohybovat v záhoně kolem plotu. Zbystřila jsem a zaostřila svůj chabý zrak.  Je to myš nebo nějaký ptáček? A hele, střízlík!👏 Občas se u nás na zahradě objeví. Ale je ho spíš slyšet než vidět. Střízlík se svými asi devíti centimetry vzrůstu patří mezi naše nejmenší pípálky. Husté keře, hromady klestí, blízkost vodního toku, takové prostředí má rád a takové u nás najde. Typický je pro něj kolmo vzhůru zvednutý ocásek.
Vrhla jsem se po foťáku a snažila se ukořistit nějaký alespoň trochu publikovatelný snímeček. Střízlík je velmi rychlý a obratný pípálek! Poskakoval sem a tam, šmejdil hned mezi hroudami hlíny, hned za podezdívkou plotu, hned v malinách, ... a chviličku nepostál. Trpělivost prý přináší růže, mně přinesla dva snad docela podařené snímečky malého neposedy.


Hlas tohoto prťouska si můžete poslechnout ZDE.

Přeji vám krásný, pohodový a hlavně zdravý podzimní víkend. 🌞🧡



čtvrtek 5. listopadu 2020

Na houby

      Ani po žampionových žních, o kterých jsem se tu minule zmínila, jsem na houby nepřestala chodit. Ono těch žampionů doma moc nezůstalo. Krom jednoho košíčku jsem všechny rozdala.
           Dál tedy domů nosím žampiony. Těmto velkým manžel říká kravské. 
Našla jsem krásné, velké, masité, s ještě uzavřenými hlavičkami, tak jsme si je udělali plněné. Recept: na sádle zpěníme cibulku, přidáme pokrájené nožičky hub, kousek nakrájené uzeniny, osolíme, opepříme, okmínujeme a necháme dusit. Pak přidáme rozkvedlaná vajíčka. Směsí naplníme hlavičky, které naskládáme na pekáček vymazaný sádlem a dáme péct. Krátce před dopečením každou hlavičku posypeme strouhaným sýrem.
Ségra přivezla ochutnat smažené žampiony v česnekovém těstíčku.😋👌
                                    Na zahradě nám rostou václavky. 
Jsou trochu tužší, výborně se tedy hodí na nakládání do octa a je z nich skvělá                                                       "dršťkovka"  
či guláš. Eliška je přidala do bramborového guláše.👍
 Pozor! Václavky jsou mírně jedovaté. Před konzumaci je nutné je nejméně 20 min. tepelně upravit při teplotě varu vody. Pokud byste je konzumovali jen smažené či grilované, mohou způsobit zažívací potíže. Je zajímavé, že ne všichni lidé mají po václavkách problémy. 
     Velmi podobná václavkám je šupinovka kostrbatá. Také jedlá, jen malinko                                                      tužší než václavka.

Při našich vycházkách s Filipem často narazím na prášivky

 a letos jsem poprvé našla i pýchavku obecnou.

 Do lesa na houby moc nechodím. Přesto si z vycházek občas přinesu i nějakého toho kozáka. 

A když se pak všechny tyto houby smíchají, vznikne výtečná houbová smaženice.  Občas k houbám přidám i mrkev a cuketu. 
😋👌

     Tyto houby já moc nemusím. 

Pro mě mají moc specifickou chuť. Ale manžel je má rád. Takže čirůvky dvoubarvé vždycky podusím zvlášť a do jeho porce je přidám. Rostou jednotlivě, ve skupinách a tzv. čarodějných kruzích = podhoubí se z jednoho místa paprskovitě rozrůstá do všech stran (na snímečku je vidět, jak houbičky rostou v krásném kruhu). 
Pro místo, kde se nacházejí, jsou typické tmavé pruhy trávy v půlkruhu nebo kruhu. Houba totiž podporuje růst trávy. Je citlivá na čistotu půdy, proto neroste tam, kde se třeba používají chemická hnojiva. Má výtečný vliv na zdraví. Může se pochlubit antibakteriálními, antifungálními a antioxidačními účinky. Obsahuje některé flavonoidy, mastné kyseliny, ale také poměrně vysoký podíl proteinů a některých minerálních látek, zejména draslík. Mimo to v ní  byla zjištěna i přítomnost kyseliny listové, jejíž nedostatek způsobuje megaloblastickou anémii, poruchy růstu a neplodnost. Vědcům se také podařilo izolovat z ní látku s hypoglykemickým účinkem, takže je doporučovanou stravou pro diabetiky. Záměna je možná s čirůvkou fialovou, ale ta je také jedlá.
A nakonec snímeček prý nejhezčí houby. Muchomůrka červená.

Přeji vám krásné, pohodové a hlavně zdravotně nezávadné podzimní dníky.🌞🍀🧡


 
 

 



pátek 16. října 2020

Na houby s kosou a nůší

 Poslední dobou jsem (nejen) svůj blog docela zanedbávala. Po téměř deseti letech jsem změnila zaměstnavatele, tak jsem se zabydlovala na nové pozici a počítače jsem měla dost a dost v práci. Bohužel zabydlování netrvalo dlouho. Majitel firmy po dvou měsících přišel na to, že by potřeboval pracovníka s odborným vzděláním, které já nemám (při pohovoru jsem na to upozornila, ale prý to není potřeba). Takže jsem skončila na pracáku a znovu intenzivně hledám práci. 

Častěji teď vyrážíme s Filipem na vycházky. Dnes jsme se šli podívat k rybníku Šefarák, jestli tam náhodou nerostou kozáci. Nenašla jsem ani jednoho. Ale s prázdným košíkem jsem se nevrátila. Našla jsem haldu žampionů. Vyrojily se přesně podle pořekadla 'jako houby po dešti'. Nejdřív jsem si myslela, že jsou to pečárky zápašné, ale po bližším prozkoumání jsem konstatovala, že to jsou nejspíš pečárky ovčí. 





Vrátila jsem se domů s plným košíčkem. Zavolala jsem ségře a Elišce, jestli chtějí také žampióny. Jasně že chtěly! Nasbírala jsem další dva košíčky a ještě přes půlku košíku, který mám  na kole. 

Už se těším na mňamky z nich připravené - řízečky, smaženici, gulášek, polévku.😋

A jak u vás? Rostou, rostou?

Přeji vám všem krásný a pohodový podzimní víkend.🌞







neděle 2. srpna 2020

Centrum slováckých tradic v Modré u Velehradu

Už nějaký čas jsme se s kamarádkou domlouvaly, že bychom mohly společně vyrazit na prodloužený víkend. Šlo by to třeba o Velikonocích, plánovaly jsme. Plány nám ale překazila protikoronavirová opatření. Před prázdninami jsme obě ztratily práci, takže jsme mohly vyrazit i ve všedni den. Vhodný termín se naskytl 29. - 31. 7. a vypravily jsme se do Modré u Velehradu, do Hotelu Skanzen. 

 V bezprostředním okolí areálu je obrovská spousta aktivit.
Centrum slováckých tradic, které je v těsném sousedství hotelu a je s ním přímo propojeno. Najdeme zde i obchůdek se slováckými produkty či kavárnu.

Terárium = největší expozice na Moravě. K vidění jsou zástupci největších a nejjedovatějších hadů, anakondy, krajty, kobra, rozmanité druhy pralesních či pouštních ještěrů a ještěrek, dospělý kajman, chameleoni, kajmanka dravá, pavouci, štíři či žáby. Nová je tu expozice roztomilých mangust trpasličích.

Muzeum vinařství a páleničářství

Palírna a sušárna ovoce, zeleniny a hub. V palírně se nachází nádherná dvoukotlová pěstitelská pálenice o obsahu 300 l a kolona o obsahu 170 l. 

Vinná a pálenková stezka, kde láká k ochutnání 104 nejlepších slováckých a moravských vín a 72 druhů gořalek (to není překlep). Obě stezky jsou rovněž propojené s hotelem. 

Expozice Živá voda - zde najdeme evropský unikát - tunel ve sladké vodě. Jde o ojedinělý experiment v rámci celé Evropy. Nachází se v hloubce 3,5 m pod vodní hladinou. Můžeme zde pozorovat jelce, lipany, mniky, parmy, oukleje. Dravce reprezentují štiky či sumci. Raritou jsou jeseteři. Vyjímá se tu vyza velká - největší sladkovodní ryba světa. Ve venkovních prostorách zase najdeme moravské biotopy s jejich charakteristickými bylinami a dřevinami. Areál nabízí i přírodní koupaliště s brouzdalištěm.

Archeoskanzen představuje ideální podobu slovanského opevněného sídliště z doby Velké Moravy (9. stol.). Je tvořen stavbami, které mají předlohy ve skutečných archeologických objektech; najdeme zde na 30 staveb. Po celou sezonu žije skanzen bohatým životem. Na své si přijdou zvláště děti, které zaujmou volně pobíhající ovečky, slepice či oslíci. Řada aktivit přitáhne i starší děti a rodiče.


Novinkou areálu jsou pratuři. Jsou to první dávno domněle vyhynulá a znovu nalezená zvířata tohoto druhu na celé Moravě, která se sem vrátila po více než 800 letech. 

Skvěle tu vaří. Třeba trhané hovězí maso na bramboráčcích a salát, k tomu 11° pivo Skanzen.

Byla to skvělá volba! A příště se vypravíme do nedalekého Velehradu.

Přeji příjemný a úspěšný první srpnový týden.🌞






pondělí 20. července 2020

Černí čápi

Při našich toulkách k rybníku za Medřičí tam občas zahlédnu černé čápy. Jsou velmi plaší, takže je našim příchodem vyplašíme a pak už je vidím jen kroužit nad rybníkem.  Minulý týden jsme na ně "narazili" zcela nečekaně během vycházky po louce za naší domem. 



Divila jsem se, jak blízko si nás pustili k tělu. Snažila jsem se držet Filipa co nejblíž u sebe, sama jsem nedělala žádné prudké pohyby, přibližovala jsem se velmi pomalu. Dělilo nás nějakých patnáct dvacet metrů, když se zvedli a odletěli.

Měla jsem z toho setkání velkou radost.

Přeji vám krásný prázdninový týden.🌞








pátek 17. července 2020

Jeseník - Křížový vrch - Zlatý Chlum - Čertovy kameny - Jeseník


První pokus o vytvoření článku na novém působišti. Abych nemusela nic moc vymýšlet, sáhla jsem do svého cestovatelského deníku a vytrhla z něho pár stránek. 

3. DEN
     Potřebovali bychom se v jesenickém infocentru poptat, jestli nemají podrobnou a zároveň přehlednou mapu města Jeseník. A rovnou se tam poradíme, kudy na Křížový vrch a Čertovy kameny. Doma jsem si vytiskla mapku, vypracovala itinerář, ale potřebovali bychom poradit, jak to nejvýhodněji spojit. Až to zjistíme, rozhodneme, jak naložíme s dnešním dnem. ….. Tak jsme se dohodli během snídaně.
     Do Jeseníku jsme odjeli kolem deváté hodiny. Auto jsme zaparkovali u kostela Nanebevzetí Panny Marie. Infocentrum v Jeseníku sídlí v Katovně. Jde o předměstský dům z 2. pol. 18. stol., který představuje vzácnou ukázku pozdně barokní architektury. Název vznikl podle pověsti o posledním jesenickém katovi. Obydlí kata však na tomto místě nikdy nestálo.

     „Nafasovali“ jsme spoustu informačních letáčků a brožurek, orazila jsem si turistický deník a koupila (nejen) turistické vizitky. Jupííííí, mají tu pěknou a přehlednou mapu města Jeseník i s okolím! Kdybych si to tiskla doma, měla bych to rozcrcané nejmíň na pěti mapkách.
     „Rádi bychom na Křížový vrch, Čertovy kameny a rozhlednu Zlatý Chlum. Poradíte nám nejlepší, nejschůdnější, nejméně náročnou cestu?“ ptali jsme se slečny. Ta nám na mapě ukázala nejlepší trasu: „Jděte nejprve na Křížový vrch, pak dál na rozhlednu a odtud sejdete k Čertovým kamenům. Když půjdete obráceně, od Čertových kamenů budete muset k rozhledně velmi prudkým stoupáním.“
     „No nazdar! To je túra minimálně 15 kilometrů a možná víc, ne?!!“ zhrozila jsem se, protože na mapě to vypadalo, že obejdeme nejmíň půlku Jeseníků.
     „Ale kdepak! Je to tak kolem deseti kilometrů.“ uklidnila mě slečna. „Auto zaparkujte u Penny, po modré projděte Smetanovými sady až k Priessnitzovu pomníku a pak na Křížový vrch ...“ ukazovala v mapě slečna.
     „A proč nemůžeme nechat auto tady?“ ukázala jsem na místo v mapě označené jako parkoviště (u městského úřadu).
     „Tam se parkovat nedá.“ odpověděla slečna.
Probrali jsme všechna pro a proti, a nakonec jsme se rozhodli túrku neodkládat, ale absolvovat ji hned dneska.
     Přeparkovali jsme k Penny, pobrali batůžky, turistické hůlky, mapku a vyrazili na výšlap. 
Došli jsme až k Priessnitzovu pomníku - monumentální sousoší sochaře Josefa Obethy z r. 1909. 

Tady jsme odbočili doleva a pokračovali lesem kolem několika pramenů na Křížový vrch.
Historie tohoto poutního místa je známá už od 17. stol. Tehdy se místo nazývalo Kravská louka a stávala zde dřevěná kaplička. Později, když sem obyvatelé Freiwaldau (Jeseníku) začali konat procesí, při kterých byl nesen kříž, dostalo místo název Křížový vrch.
     Cesta byla zpočátku mírná, prudce začala stoupat až pár desítek metrů pod Křížovým vrchem (↗219 m, 1,8 km).

Vydýchali jsme se a pokochali výhledem z malé Priessnitzovy vyhlídky (spíš terasy). Je odtud jeden z nejkrásnějších výhledů na město Jeseník, na lázně a hřebeny Šerák – Keprník. 

Nakoukli jsme do zděné kaple sv. Anny a sv. Jáchyma, jejíž výstavba byla započata r. 1845, a pořídila jsem nezbytné snímečky.
     Bylo po půl dvanácté, tak jsme se rozhodli poobědvat v příjemné stylové restauraci zdobené více než 50 trofejemi lovné zvěře. Mají tu prý vyhlášenou kuchyni. Dala jsem si vepřové výpečky se zelím a houskovým knedlíkem. Manžel zvěřinový guláš s housk. knedlíkem a česnečku.
Během čekání na jídlo jsme si se ségrou všimly, že si někteří hosté chodí nabírat cosi do termohrnce, umístěného před barovým pultem. Zjistily jsme, že si tam berou polévku. Gulášovku s chlebem nebo pečivem za 55 korun.
     „Mně by to úplně stačilo“, řekla ségra.
     „A víš, že mně taky!“ odpověděla jsem. „Škoda, že jsme si toho nevšimly dřív!“
Po dobrém obědě jsme od hotelu pokračovali k rozhledně Zlatý Chlum. Dvacet šest metrů vysokou kamennou stavbu provedl stavitel A. Nietzsche. Otevřena byla r. 1899 a o tři roky později vyrostla vedle rozhledny horská chatka zvaná Medritzerova. Po 2. světové válce byla rozhledna uzavřena a bez správy ponechána svému osudu. Roku 1955 vyhořela chata. Znovuzpřístupnění rozhledny turistům se datuje od r. 1976 a o něco později byla obnovena i chata. Ale až po r. 1989 se tomuto místu postupně navrátil původní význam.

     Byla jedna hodina po poledni, když jsme vyrazili po modré TZ kamenitou lesní cestou vzhůru (2,5 km; ↗220 m). Čím víc jsme se blížili k rozhledně, tím cesta prudčeji stoupala. Turistické hole nám byly opět velmi dobrým pomocníkem. Vyšli jsme z lesa a otevřela se před námi mýtina na jejímž levém okraji se vypínala kamenná rozhledna a u její paty stála kamenná chatka s plechovou střechou až na zem – stylový obchůdek s občerstvením a suvenýry. Koupili jsme si zde vstupenku na vyhlídku (30,-), štítek na hůl, turistickou vizitku a opatřili turistický deník razítkem.
     Vystoupali jsme po 146 schodech na vyhlídkovou věž. Z rozhledny se nabízí překrásný výhled nejen na město Jeseník, ale i na Praděd a Šerák, na masiv Hrubého Jeseníku, Rýchlebských hor, Kralického Sněžníku a roviny polské části Slezska a Otmuchovské jezero.

     Poté, co jsme se dostatečně nabažili výhledů, jsme se vrátili zpět do obchůdku a koupily si kafíčko, manžel kofolu. Usalašili jsme se u venkovního posezení, ke kafíčku vybalily z báglíků sušenky, nabírali síly k dalšímu putování a pozorovali dění v okolí. Někteří turisté posedávali u dřevěných stolů jako my, jiní se usadili na dece či jen tak v trávě. Další využili možnost koupit si buřtíka a rovnou si ho opéct na ohníčku.
     Doplnili jsme tekutiny i energii a vyrazili k Čertovým kamenům. Cesta lesem tentokrát prudce klesala, nohy nám ujížděly po spadaném jehličí, kohrtali jsme přes kořeny a kameny (↘224 m). Nemít turistické hole, určitě bych byla víc na zemi než na nohou. Ale za chvíli už jsme stáli na parkovišti před chatou s restaurací U Čertových kamenů.
     Po pár kamenných schůdcích jsme sešli vedle chaty do malého kaňonu a cesta nás vedla pod skalní útvar Čertovy kameny, dosahující výšky 40 m. Na vyhlídku vedou schody vytesané do skály a řetězové zábradlí, leze se i po balvanech. Výstup je dost krkolomný. Vyhlídka je zabezpečena železnými řetězy.


Pokochali jsme se výhledy, 

vrátili se k restauraci a objednali si pivko. Po tom výšlapu přišlo vhod. Čekala nás ještě cesta po žluté TZ do Jeseníku k autu (3,6 km, výšk. profil:↗20 m,↘248 m). Vedla většinou po asfaltce. Vraceli jsme se mimo jiné jedinečnou vilovou čtvrtí, kdysi zvanou West End, která vyrostla podél okraje lesoparku (dnešní ul. Josefa Hory). Většinu vlastníků sídel tvořili příslušníci továrnických rodů Raymannů a Regenhartů a jejich spřízněné rodiny. Procházeli jsme kolem spa hotelu Villa Regenhart. Nedalo nám to a vešli jsme do areálu, abychom si hotel prohlédli ze všech stran. 


Dokonce jsme se odvážili vejít dovnitř.

Architektonická perla Jeseníku se pyšní téměř 120letou tradicí. Její historie se začala psát r. 1898. Ernst Regenhart, významný výrobce a obchodník s textilem, s manželkou Louisou pověřili místního stavitele Adolfa Nietzsche, aby jim na úpatí Zlatého Chlumu postavil honosnou rezidenci dle návrhu vídeňských architektů Karla a Julia Mayrederových. Stavba byla dokončena v r. 1899 a rok nato k ní přibyl i zahradní domek. Obě stavby jsou provedeny v neobarokním stylu.
V přízemí hlavní stavby, označované jako Bergvilla, se nacházely salóny a provozní místnosti, v patře ložnice, pokoje pro hosty a koupelny. V asymetrickém průčelí budovy kombinovali architekti prvky středoevropského baroka i rokoka. Vnitřní monumentální dřevěné schodiště, kazetové stropy, dveře a další dřevěné prvky byly inspirovány severskou neorenesancí kombinovanou s florálními secesními detaily. I tento objekt postihl osud všech nemovitostí rodiny Regenhartů po r. 1945. Dlouhou dobu vila sloužila jako podnikové jesle Moravolenu. V letech 1995 - 2012 se stala sídlem VZP. Poté ji zakoupil soukromý investor. Citlivou renovací dokončenou v r. 2016 se podařilo vrátit neobarokní vile její bývalou slávu. Dochovaly se základní neobarokní, neorenesanční i secesní prvky, které byly doplněny starožitným nábytkem ve společenských prostorách. V současné době slouží jako spa a wellness hotel.
     Od hotelu jsme došli Smetanovými sady zpět k autu. Túra měřila celkem 9,6 km. Z Jeseníku jsme odjížděli kolem půl sedmé.
     Po večeři jsme vyrazili na obvyklou procházku po Lipové - lázních. "Domů" jsme se vrátili kolem půl deváté. 

úterý 7. července 2020

Z cestovatelského deníku: Doudleby nad Orlicí

Dnes sáhnu do jiného soudku a nechám vás opět nakouknout do mého cestovatelského deníku, tentokrát z dovolené v Jeseníkách. Nastal prázdnínový čas, čas dovolených a výletů a tipů není nikdy dost.
..... "Bezpečnostní pauza" byla letos naplánovaná na zámku v Doudlebách nad Orlicí. Malebný, pozdně renesanční zámek plný ojedinělostí a unikátů stojí v místech, kde již ve 13. stol. stávala dřevěná středověká tvrz s hospodářským dvorem. R. 1562 koupil místní panství Mikuláš starší z Bubna. V r. 1588 dal zámek postavit jako letohrad. Po dostavbě r. 1590 byl využíván jako lovecký zámeček.



Fasádu zámku tvoří sgrafita kobercového vzoru, která nejsou k vidění nikde jinde na světě. Interiéry zámku jsou vybaveny dobovým nábytkem od renesance až po 19. stol. Zámek je 420 let (mimo let 1949 - 1993) ve vlastnictví jediného rodu Bubna - Litic. Fotit se zde nesmělo, přesto jsem natajňáka pořídila několik snímečků interiéru.



Zašli jsme i do bývalé zámecké sýpky (vstupné 65,-), která v letech 2011 - 2013 prošla důkladnou rekonstrukcí a je největším soukromým muzeem přírodovědy v ČR. Galerie v podkroví nabízí prostory, kde mohou prezentovat svá díla umělci z řad malířů, výtvarníků, sochařů, fotografů, designerů, atp. V prvním patře sýpky má své místo stálá expozice přírodovědného muzea. Bohatá sbírka čítá stovky až tisíce exponátů, počítáme-li všechny brouky, motýli či zkameněliny. Expozice je rozdělena do dvou částí. Jedna sekce je klasická výstava ptáků, ryb, kamenů, mořských živočichů, … . Nás zaujala rozsáhlá sbírka motýlů a brouků z celého světa. Důkladně jsme si všechny exponáty prohlédli a obdivovali jejich rozmanité, občas až bizarní tvary a zbarvení.
Ve druhé sekci se návštěvník seznámí se zvířaty v jejich přirozeném prostředí. Prohlíželi jsme si exponáty - vycpaniny obyvatel lesa či rybníka a já konstatovala, že by se tohle malému prďolkovi líbilo, až trošičku povyroste. Třeba už příští rok.

Hodně nás zaujala expozice "Rok na vsi", která vznikla v roce 2015. Jedná se o soubor figurek z kukuřičného šustí, které představují různé zvyky, obyčeje a činnosti tak, jak během celého roku dříve probíhaly. Jde o jedinečné dílo v tom, že figurky jsou usazeny do reálného prostředí a jednotlivé činnosti na sebe navazují podle ročních období - masopust, Velikonoce, pálení čarodějnic, … Rok na vsi obsahuje celkem 170 figurek a 33 zvířat. Obešli jsme panel kolem dokola několikrát a obdivovali zručnost, trpělivost a nápaditost autorky paní Jany Jarkovské z Třebechovic pod Orebem.

Do koutku Babiččin dvoreček jsme se na kozičky a králíčky podívat nešli. Jsme z vesnice, tak to přece známe. Ale jestli s námi pojede příští rok Eliška s Elíškem, určitě se sem podíváme, plánovala jsem.
Zeptali jsme se na možnost oběda.
"Tady nikde nic není, co bychom vám mohly doporučit", přemýšlely dvě milé a ochotné slečny v zámecké pokladně. "Zkuste to v Žamberku."
Koupili jsme si alespoň obvyklé suvenýry a opatřili turistický deník razítkem. ...

Přeji vám krásné dníky plné letní pohody a sluníčka.🌞

Malý, ale hlasitý

 Jak tak po ránu zevluju z okna, zahlédla jsem cosi se pohybovat v záhoně kolem plotu. Zbystřila jsem a zaostřila svůj chabý zrak.  Je to my...