Černí čápi

Při našich toulkách k rybníku za Medřičí tam občas zahlédnu černé čápy. Jsou velmi plaší, takže je našim příchodem vyplašíme a pak už je vidím jen kroužit nad rybníkem.  Minulý týden jsme na ně "narazili" zcela nečekaně během vycházky po louce za naší domem. 

Divila jsem se, jak blízko si nás pustili k tělu. Snažila jsem se držet Filipa co nejblíž u sebe, sama jsem nedělala žádné prudké pohyby, přibližovala jsem se velmi pomalu. Dělilo nás nějakých patnáct dvacet metrů, když se zvedli a odletěli.

Měla jsem z toho setkání velkou radost.

Přeji vám krásný prázdninový týden.🌞

Jeseník - Křížový vrch - Zlatý Chlum - Čertovy kameny - Jeseník

První pokus o vytvoření článku na novém působišti. Abych nemusela nic moc vymýšlet, sáhla jsem do svého cestovatelského deníku a vytrhla z něho pár stránek. 

3. DEN

     Potřebovali bychom se v jesenickém infocentru poptat, jestli nemají podrobnou a zároveň přehlednou mapu města Jeseník. A rovnou se tam poradíme, kudy na Křížový vrch a Čertovy kameny. Doma jsem si vytiskla mapku, vypracovala itinerář, ale potřebovali bychom poradit, jak to nejvýhodněji spojit. Až to zjistíme, rozhodneme, jak naložíme s dnešním dnem. ….. Tak jsme se dohodli během snídaně.

     Do Jeseníku jsme odjeli kolem deváté hodiny. Auto jsme zaparkovali u kostela Nanebevzetí Panny Marie. Infocentrum v Jeseníku sídlí v Katovně. Jde o předměstský dům z 2. pol. 18. stol., který představuje vzácnou ukázku pozdně barokní architektury. Název vznikl podle pověsti o posledním jesenickém katovi. Obydlí kata však na tomto místě nikdy nestálo.

     „Nafasovali“ jsme spoustu informačních letáčků a brožurek, orazila jsem si turistický deník a koupila (nejen) turistické vizitky. Jupííííí, mají tu pěknou a přehlednou mapu města Jeseník i s okolím! Kdybych si to tiskla doma, měla bych to rozcrcané nejmíň na pěti mapkách.

     „Rádi bychom na Křížový vrch, Čertovy kameny a rozhlednu Zlatý Chlum. Poradíte nám nejlepší, nejschůdnější, nejméně náročnou cestu?“ ptali jsme se slečny. Ta nám na mapě ukázala nejlepší trasu: „Jděte nejprve na Křížový vrch, pak dál na rozhlednu a odtud sejdete k Čertovým kamenům. Když půjdete obráceně, od Čertových kamenů budete muset k rozhledně velmi prudkým stoupáním.“

     „No nazdar! To je túra minimálně 15 kilometrů a možná víc, ne?!!“ zhrozila jsem se, protože na mapě to vypadalo, že obejdeme nejmíň půlku Jeseníků.

     „Ale kdepak! Je to tak kolem deseti kilometrů.“ uklidnila mě slečna. „Auto zaparkujte u Penny, po modré projděte Smetanovými sady až k Priessnitzovu pomníku a pak na Křížový vrch ...“ ukazovala v mapě slečna.

     „A proč nemůžeme nechat auto tady?“ ukázala jsem na místo v mapě označené jako parkoviště (u městského úřadu).

     „Tam se parkovat nedá.“ odpověděla slečna.

Probrali jsme všechna pro a proti, a nakonec jsme se rozhodli túrku neodkládat, ale absolvovat ji hned dneska.

     Přeparkovali jsme k Penny, pobrali batůžky, turistické hůlky, mapku a vyrazili na výšlap. 

Došli jsme až k Priessnitzovu pomníku - monumentální sousoší sochaře Josefa Obethy z r. 1909. 

Tady jsme odbočili doleva a pokračovali lesem kolem několika pramenů na Křížový vrch.

Historie tohoto poutního místa je známá už od 17. stol. Tehdy se místo nazývalo Kravská louka a stávala zde dřevěná kaplička. Později, když sem obyvatelé Freiwaldau (Jeseníku) začali konat procesí, při kterých byl nesen kříž, dostalo místo název Křížový vrch.

     Cesta byla zpočátku mírná, prudce začala stoupat až pár desítek metrů pod Křížovým vrchem (↗219 m, 1,8 km).

Vydýchali jsme se a pokochali výhledem z malé Priessnitzovy vyhlídky (spíš terasy). Je odtud jeden z nejkrásnějších výhledů na město Jeseník, na lázně a hřebeny Šerák – Keprník. 

Nakoukli jsme do zděné kaple sv. Anny a sv. Jáchyma, jejíž výstavba byla započata r. 1845, a pořídila jsem nezbytné snímečky.

     Bylo po půl dvanácté, tak jsme se rozhodli poobědvat v příjemné stylové restauraci zdobené více než 50 trofejemi lovné zvěře. Mají tu prý vyhlášenou kuchyni. Dala jsem si vepřové výpečky se zelím a houskovým knedlíkem. Manžel zvěřinový guláš s housk. knedlíkem a česnečku.

Během čekání na jídlo jsme si se ségrou všimly, že si někteří hosté chodí nabírat cosi do termohrnce, umístěného před barovým pultem. Zjistily jsme, že si tam berou polévku. Gulášovku s chlebem nebo pečivem za 55 korun.

     „Mně by to úplně stačilo“, řekla ségra.

     „A víš, že mně taky!“ odpověděla jsem. „Škoda, že jsme si toho nevšimly dřív!“

Po dobrém obědě jsme od hotelu pokračovali k rozhledně Zlatý Chlum. Dvacet šest metrů vysokou kamennou stavbu provedl stavitel A. Nietzsche. Otevřena byla r. 1899 a o tři roky později vyrostla vedle rozhledny horská chatka zvaná Medritzerova. Po 2. světové válce byla rozhledna uzavřena a bez správy ponechána svému osudu. Roku 1955 vyhořela chata. Znovuzpřístupnění rozhledny turistům se datuje od r. 1976 a o něco později byla obnovena i chata. Ale až po r. 1989 se tomuto místu postupně navrátil původní význam.

     Byla jedna hodina po poledni, když jsme vyrazili po modré TZ kamenitou lesní cestou vzhůru (2,5 km; ↗220 m). Čím víc jsme se blížili k rozhledně, tím cesta prudčeji stoupala. Turistické hole nám byly opět velmi dobrým pomocníkem. Vyšli jsme z lesa a otevřela se před námi mýtina na jejímž levém okraji se vypínala kamenná rozhledna a u její paty stála kamenná chatka s plechovou střechou až na zem – stylový obchůdek s občerstvením a suvenýry. Koupili jsme si zde vstupenku na vyhlídku (30,-), štítek na hůl, turistickou vizitku a opatřili turistický deník razítkem.

     Vystoupali jsme po 146 schodech na vyhlídkovou věž. Z rozhledny se nabízí překrásný výhled nejen na město Jeseník, ale i na Praděd a Šerák, na masiv Hrubého Jeseníku, Rýchlebských hor, Kralického Sněžníku a roviny polské části Slezska a Otmuchovské jezero.

     Poté, co jsme se dostatečně nabažili výhledů, jsme se vrátili zpět do obchůdku a koupily si kafíčko, manžel kofolu. Usalašili jsme se u venkovního posezení, ke kafíčku vybalily z báglíků sušenky, nabírali síly k dalšímu putování a pozorovali dění v okolí. Někteří turisté posedávali u dřevěných stolů jako my, jiní se usadili na dece či jen tak v trávě. Další využili možnost koupit si buřtíka a rovnou si ho opéct na ohníčku.

     Doplnili jsme tekutiny i energii a vyrazili k Čertovým kamenům. Cesta lesem tentokrát prudce klesala, nohy nám ujížděly po spadaném jehličí, kohrtali jsme přes kořeny a kameny (↘224 m). Nemít turistické hole, určitě bych byla víc na zemi než na nohou. Ale za chvíli už jsme stáli na parkovišti před chatou s restaurací U Čertových kamenů.

     Po pár kamenných schůdcích jsme sešli vedle chaty do malého kaňonu a cesta nás vedla pod skalní útvar Čertovy kameny, dosahující výšky 40 m. Na vyhlídku vedou schody vytesané do skály a řetězové zábradlí, leze se i po balvanech. Výstup je dost krkolomný. Vyhlídka je zabezpečena železnými řetězy.

Pokochali jsme se výhledy, 

vrátili se k restauraci a objednali si pivko. Po tom výšlapu přišlo vhod. Čekala nás ještě cesta po žluté TZ do Jeseníku k autu (3,6 km, výšk. profil:↗20 m,↘248 m). Vedla většinou po asfaltce. Vraceli jsme se mimo jiné jedinečnou vilovou čtvrtí, kdysi zvanou West End, která vyrostla podél okraje lesoparku (dnešní ul. Josefa Hory). Většinu vlastníků sídel tvořili příslušníci továrnických rodů Raymannů a Regenhartů a jejich spřízněné rodiny. Procházeli jsme kolem spa hotelu Villa Regenhart. Nedalo nám to a vešli jsme do areálu, abychom si hotel prohlédli ze všech stran. 

Dokonce jsme se odvážili vejít dovnitř.

Architektonická perla Jeseníku se pyšní téměř 120letou tradicí. Její historie se začala psát r. 1898. Ernst Regenhart, významný výrobce a obchodník s textilem, s manželkou Louisou pověřili místního stavitele Adolfa Nietzsche, aby jim na úpatí Zlatého Chlumu postavil honosnou rezidenci dle návrhu vídeňských architektů Karla a Julia Mayrederových. Stavba byla dokončena v r. 1899 a rok nato k ní přibyl i zahradní domek. Obě stavby jsou provedeny v neobarokním stylu.

V přízemí hlavní stavby, označované jako Bergvilla, se nacházely salóny a provozní místnosti, v patře ložnice, pokoje pro hosty a koupelny. V asymetrickém průčelí budovy kombinovali architekti prvky středoevropského baroka i rokoka. Vnitřní monumentální dřevěné schodiště, kazetové stropy, dveře a další dřevěné prvky byly inspirovány severskou neorenesancí kombinovanou s florálními secesními detaily. I tento objekt postihl osud všech nemovitostí rodiny Regenhartů po r. 1945. Dlouhou dobu vila sloužila jako podnikové jesle Moravolenu. V letech 1995 - 2012 se stala sídlem VZP. Poté ji zakoupil soukromý investor. Citlivou renovací dokončenou v r. 2016 se podařilo vrátit neobarokní vile její bývalou slávu. Dochovaly se základní neobarokní, neorenesanční i secesní prvky, které byly doplněny starožitným nábytkem ve společenských prostorách. V současné době slouží jako spa a wellness hotel.

     Od hotelu jsme došli Smetanovými sady zpět k autu. Túra měřila celkem 9,6 km. Z Jeseníku jsme odjížděli kolem půl sedmé.

     Po večeři jsme vyrazili na obvyklou procházku po Lipové - lázních. "Domů" jsme se vrátili kolem půl deváté. 

Z cestovatelského deníku: Doudleby nad Orlicí

Dnes sáhnu do jiného soudku a nechám vás opět nakouknout do mého cestovatelského deníku, tentokrát z dovolené v Jeseníkách. Nastal prázdnínový čas, čas dovolených a výletů a tipů není nikdy dost.

..... "Bezpečnostní pauza" byla letos naplánovaná na zámku v Doudlebách nad Orlicí. Malebný, pozdně renesanční zámek plný ojedinělostí a unikátů stojí v místech, kde již ve 13. stol. stávala dřevěná středověká tvrz s hospodářským dvorem. R. 1562 koupil místní panství Mikuláš starší z Bubna. V r. 1588 dal zámek postavit jako letohrad. Po dostavbě r. 1590 byl využíván jako lovecký zámeček.

Fasádu zámku tvoří sgrafita kobercového vzoru, která nejsou k vidění nikde jinde na světě. Interiéry zámku jsou vybaveny dobovým nábytkem od renesance až po 19. stol. Zámek je 420 let (mimo let 1949 - 1993) ve vlastnictví jediného rodu Bubna - Litic. Fotit se zde nesmělo, přesto jsem natajňáka pořídila několik snímečků interiéru.

Zašli jsme i do bývalé zámecké sýpky (vstupné 65,-), která v letech 2011 - 2013 prošla důkladnou rekonstrukcí a je největším soukromým muzeem přírodovědy v ČR. Galerie v podkroví nabízí prostory, kde mohou prezentovat svá díla umělci z řad malířů, výtvarníků, sochařů, fotografů, designerů, atp. V prvním patře sýpky má své místo stálá expozice přírodovědného muzea. Bohatá sbírka čítá stovky až tisíce exponátů, počítáme-li všechny brouky, motýli či zkameněliny. Expozice je rozdělena do dvou částí. Jedna sekce je klasická výstava ptáků, ryb, kamenů, mořských živočichů, … . Nás zaujala rozsáhlá sbírka motýlů a brouků z celého světa. Důkladně jsme si všechny exponáty prohlédli a obdivovali jejich rozmanité, občas až bizarní tvary a zbarvení.

Ve druhé sekci se návštěvník seznámí se zvířaty v jejich přirozeném prostředí. Prohlíželi jsme si exponáty - vycpaniny obyvatel lesa či rybníka a já konstatovala, že by se tohle malému prďolkovi líbilo, až trošičku povyroste. Třeba už příští rok.

Hodně nás zaujala expozice "Rok na vsi", která vznikla v roce 2015. Jedná se o soubor figurek z kukuřičného šustí, které představují různé zvyky, obyčeje a činnosti tak, jak během celého roku dříve probíhaly. Jde o jedinečné dílo v tom, že figurky jsou usazeny do reálného prostředí a jednotlivé činnosti na sebe navazují podle ročních období - masopust, Velikonoce, pálení čarodějnic, … Rok na vsi obsahuje celkem 170 figurek a 33 zvířat. Obešli jsme panel kolem dokola několikrát a obdivovali zručnost, trpělivost a nápaditost autorky paní Jany Jarkovské z Třebechovic pod Orebem.

Do koutku Babiččin dvoreček jsme se na kozičky a králíčky podívat nešli. Jsme z vesnice, tak to přece známe. Ale jestli s námi pojede příští rok Eliška s Elíškem, určitě se sem podíváme, plánovala jsem.

Zeptali jsme se na možnost oběda.

"Tady nikde nic není, co bychom vám mohly doporučit", přemýšlely dvě milé a ochotné slečny v zámecké pokladně. "Zkuste to v Žamberku."

Koupili jsme si alespoň obvyklé suvenýry a opatřili turistický deník razítkem. ...

Přeji vám krásné dníky plné letní pohody a sluníčka.🌞