Jan Babtista Santini-Aichel

Nedávno jsem na ČT2 viděla pořad Národní klenoty. V dokumentárním cyklu Miroslav Táborský představuje historii a jedinečné příběhy českých památek UNESCO. V pořadu hovořil o architektu Janu Blažejovi Santinim-Aichelovi. Uvědomila jsem si, že jsme se při našich toulkách několikrát s jeho jménem a dílem setkali. A vždy to byla nádhera, až oči přecházely a dech se tajil.

Jan Blažej Santini-Aichel (1677 Praha - 1723 Praha) byl významný český architekt italského původu, který se proslavil svým jedinečným stylem nazývaným barokní gotika. Není možná bez zajímavosti, že se narodil s tělesnou vadou - na část těla byl ochrnutý.

Při projektování staveb využíval svých hlubokých, až geniálních znalostí matematiky, geometrie, numerologie. Za 23 let plodného projektantského působení navrhl téměř stovku sakrálních, palácových i hospodářských staveb. Pracoval pro četné významné i feudální hodnostáře. Prokázal vytříbený cit pro začlenění staveb do krajiny. Vytvářel a dotvářel prostory s vynikající akustikou a mimořádnou světelnou charakteristikou.

Až budete putovat po vlastech českých, zastavte se např. v bývalém cisterciáckém klášteře v Plasích nedaleko Plzně,

v Kladrubech u Stříbra (klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, svatého Wolfganga a svatého Benedikta)

v Chlumci nad Cidlinou (zámek Karlova Koruna a zámecká kaple Zvěstování P. Marie),

v Mariánské Týnici

v Praze na Pražském hradě, ve Žďáru nad Sázavou, ... (další seznam míst ZDE)

a pokochejte se genialitou tohoto mistra.

Prachovské skály

Čas od času si uděláme malou dámskou jízdu. Vloni jsme s Oli a dcerami vyrazily do Krkonoš na chaloupku, a také na Trosky a do muzea panenek a medvídků. O letních prázdninách jsme si udělaly malý dámský výlet do Prachovských skal s moji ségrou a s Eliškou. V plánu jsme měly Velký okruh Prachovskými skalami, jenomže se vloudila chybička a my jsme šly tak nějak v protisměru, než bylo v plánu.

Začaly jsme u Vyhlídky Křížkovského sboru, odkud byl kásný výhled na Trosky. V pozadí napravo Ještěd.

A tady pohled vzhůru od Hakenovy vyhlídky na vyhlídku Hlaholskou.

Pohled z Všetečkovy vyhlídky směrem k vyhlídce Míru

U Schlikovy vyhlídky

Počátek Císařské chodby

A tady, u Turistické chaty mělo naše putování začít.

Vyhlídky jsme všechny neobešly, ale výlet to byl moc vydařený a máme důvod sem zavítat znovu.

V neděli byla v pořadu ČT1 Toulavá kamera reportáž z Prachvských skal. Tu můžete zhlédnout ZDE a alespoň virtuálně se pokochat.

V lese, jooo v lese, ....

Včera jsem se zajela podívat do lesa, že bych si natrhala konvalinky. Byla jsem tam asi před 14ti dny, ale zatím nebyla ani poupátka. Jen krásně kvetly sasanky.

A včera už byly konvalinky téměř odkvetlé. Chodila jem po lese a hledala nějaké opozdilky. Při tom jsem si vyfotila pstročky dvoulisté, kterých tam kvetla spousta.

Tuto rostlinku jsem nedovedla, já, kytičkový antitalent, určit.

Na listu konvalinky se vyhřívala srpice obecná. Patří do řádu srpic, kam řadíme malý až středně velký hmyz s hlavou protaženou v rypák, který ukrývá sací ústní ústrojí. Rozpětí křídel 25 - 30 mm. Vyskytuje se především na okrajích lesů, na stráních a kolem vod. Sameček má prodloužený zadeček zakončený klíšťkami, které slouží pouze k uchopení samičky při páření.

Už jsem si myslela, že žádné jiné hmyzáčky nevyfotím, když jsem si na zpáteční cestě všimla střevlíka, pádícího přede mnou po lesní cestě.

Na okraji lesa jsem pak měla docela hmyzáčkovou žeň.

Na sluníčku se tam opaloval tesařík úzkoštítý (= okvětník úzkoštítý),

opodál kovařík. Kovaříci mají tvrdé protáhlé tělo a k němu poměrně krátké nohy. Jsou obyčejně žlutohnědí, žlutošedí, někdy kovově zelení či fialoví, méně často červení. Pro ně typický je pružinový aparát naspodu těla, který broukům umožňuje dostat se z polohy na zádech zpět na nohy. Tvoří jej štíhlý výběžek předohrudi přesně zapadající do prohlubně na středohrudi. Zakloněním hlavy výběžek za slyšitelného lupnutí vyskočí z jamky a uvolněná energie vymrští brouka do vzduchu, kde se tělo několikrát otočí a dopadne nohama na zem. Toto chování je součástí širší únikové reakce brouků, kteří při ohrožení nejdříve přitisknou nohy k tělu a padají na zem, kde zůstanou často v poloze na zádech. Kovaříci jsou většinou býložraví.

Společnost jim dělala babočka síťkovaná - jarní forma.

Cestou domů jsem se ještě zastavila u rybníka, jestli tam kvete nějaký heřmánek. Po heřmánku ani vidu, ani slechu. Zato v trávě se děly věci! Na rákosovém listu si užívaly tiplice

a hned vedle listohlodi.

Na to, že jsem po lese chodila téměř hodinu, přivezla jsem si domů jen skromnou kytičku konvalinek.

Přeji vám příjemný nadcházející týden.

Starojický hrad

Nedávno jsem se probírala starými fotkami v albech. Narazila jsem mimo jiné na snímky z naší návštěvy Starojického hradu (nedaleko Nového Jičína). Tenkrát jsem ještě fotila foťákem CANON, do kterého se vkládal kinofilm. Takže snímečků bylo pomálu, jen tolik, aby nám připomněly, že jsme tam byli.

Ale toho "handicapu" využívám, když plánuji naše toulky po Čechách a Moravě. Proberu fotoalba a vyberu zajímavá mista, kam bychom se mohli vrátit. Mrknu na net a zjistím si informace a zajímavosti o místě, případně o zajímavých místech v okolí. Pak vypracuji jakýsi "itinerář" a jedeme vše okouknout na vlastní oči. Téměř vždy objevíme něco pro nás nového, zajímavého. Pořídíme nové snímečky, které potom porovnáváme se starými a kometujeme případné změny, kterým místo prošlo.

Takže až zase zavítáme ke švagrové na Moravu, tím zajímavým místem bude možná právě Starojický hrad. Informace o něm najdete např. na adrese: http://www.stary-jicin.cz/turista/hrad_stary_jicin//

Ke hradu se váže i několik pověstí. V r. 1999 vyšla sbírka pověstí, které sesbírala a zapsala paní učitelka starojické školy Ludmila Šnajdrová už před více jak 40ti lety. Ilustrovanou sbírku jsme si zakoupili přímo na hradě.

Malá ukázka ze sbírky:

Pověst o starojickém hradě

Před mnohasty lety bydlel na starojickém hradě kníže Petr Vok. Měl dva syny a dceru Miladu.

Oba jeho syni padli pod Hostýnem v bitvě proti Tatarům. Útěchu mu včil byla edem cera Milada. Kolem hradu bylo moc lesů a v nich byla hromada zvěře. Jedenkráť byl pořádán velký hon. Vok už nemohl iť na hon, toš všecky vedla jeho cera. Vjeli do lesů. Tu se ukázal v húšču jeleň. Milada se pustila za ním. Ani neviděla, že se stratila ostatním a zajela hluboko do lesú. Tu jedenkráť vyletěl na ňu z húšča medvěd. Bránila se statečně, ale za chvilku ochabovala a začala volať o pomoc. Její křik uslyšel jeden pasák a hneď utikal po hlasi, eš přiletil k děfčeti, kere se bilo s medvědem. Nemeškal, naměřil luk a medvěda zabil. Zachráněná Milada děkovala mu za svoje zachránění a pozvala ho, aby šel s ňu. Toš jeli. Přijeli na hrad, kde byval jejich otec. Ten jich z radosti přivítal. A jak se dověděl, co se stalo, děkoval mu se slzama v očech. Ptal se ho, kdo a odkáď je. Že je pasýřem jedneho sedláka pod hradem. Pán si ho nechal na hradě a nechal ho vycvičit, aby uměl zachodiť se zbraňu. A protože byl chytrý, brzo sa všeckemu naučil. Ten pan Vok ho měl rad a dal mu ceru za ženu. Po smrti Petra Voka dostal všecko ten mlady pan. A na tem místě byl potom založen Starý Jičín.

O bílé paní na starojickém hradě

Též i strojický hrad měl svoji bílou paní. Byla prý to manželka posledního majitele rodu pánů z Kravař. Poprve ji lidé uzřeli krátce poté, co mladičká hradní paní tak náhle zemřela a

zanechala šetiletého synáčka. Seděla prý tehdy u postýlky spícího sitorka a hladila ho po vlasech. Od té doby se objevovala v noci na hradě častěji. Nikoho nelekala, ani nestrašila. Vážně přecházela v bělostném rouše po hradbách a vlídně kynula každému, s kým se setkala. Její pouť končila v hradním příkou, kde chvíli postála u osamělé borovice, a pak zmizela.

Naposledy byla spatřena v době, kdy hrad byl již v rozvalinách. Tehdy si tam trhalo pasýřovo děvče kvítí těsně u hradní zdi. Když se otočilo, spatřilo bílou paní, která mu rukou kynula, aby k ní přišlo. Sotva děvčátko poodešlo, bílá paní zmizela. V tom okamžiku zhroutila se s rachotem ta část hradu, kde děvčátko trhalo kvítí.

Dlouhošíjky

Nedávno jsem se tu zmínila o mé výstřížkové krabici. Tentokrát jsem z ní vytáhla složku nadepsanou 'HMYZ' a vyštrachala novinový výstřížek o dlouhošíjkách.

Setkáme se s nimi v lesích, na křovinatých stráních i v zahradách. Typickým znakem dlouhošíjek je velmi protáhlá předohruď s hlavou. Jsou to dravci, kteří loví mšice, červce a jiný drobný hmyz. Často loví kořist rychlým narovnáním předohrudi do přímky s tělem, čímž vymrští hlavu dopředu a kusadly uchvátí kořist. Larvy se živí jinými larvami, vajíčky, dospělým hmyzem nebo i pavouky. Ve svém okolí napadají vše živé, dokonce i svůj vlastní druh.

Samičky snadno poznáme podle dobře vyvinutých kladélek. Kladélko jim roste z 9. článku zadečku.

Počtem druhů se jedná o chudý řád, na celém světě je známo přibližně 200 druhů. V Česku se vyskytuje jen 9 druhů. Dva naše druhy jsou zařazeny do červeného seznamu ohrožených druhů. Kriticky ohrožená je jediná naše dlouhošíjka z čeledi křivošíjkovitých, křivošíjka tmavá. Ohrožená je dlouhošíjka Agulla nigricollis.

Mně se podařilo vyfotit dluhošíjku žlutonohou, měřící v rozpětí kolem 3 cm.

Třeba ji na svých toulkách přírodou také potkáte.

Jičín

Ve středu jsem byla neplánovaně v Jičíně. Zafungovala jsem jako řidič a než si maminka Eliščiny kamarádky vyřídila, co potřebovala, já využila chvilky, doběhla na námko a cvakla pár snímečků. Je to opravdu jen malá ochutnávka.

'V Jičíně, v krámku pod věží dělal už devět let prťačinu švec Rumcajs. ...' Poznáváte? Tak začíná knížka Václava Čtvrtka s ilustracemi Radka Pilaře O loupežníku Rumcajsovi. A tady je Rumcajsova ševcovna.

A tady je ona věž, pod kterou se krámek nachází. Valdická bána - 52 m vysoká dominanta města s vyhlídkovým ochozem.

Projdeme - li bránou směrem od Žižkova náměstí, vstoupíme na Valdštejnovo náměstí s Korunovační studnou, Mariánským sloupem a kašnou se sochou Amifrité.

Největší budovou na náměstí je jičínský zámek.

Mezi Valdickou bránou a jičínským zámkem stojí kostel sv. Jakuba Většího. Kostel je se zámkem spojen krytým mostem.

Cestou k autu jsem ještě cvakla unikátní Valdštejnovu lipovou alej.

Pohádkové město Jičín bývá také nazýváno vstupní branou do Českého ráje a Prachovských skal.

Čarodějnice a žehnání varhan

Minulý týden se v naší obci konal tradiční rej čarodějů a čarodějnic. Tentokrát jsme přípravu a organizaci přenechali mládí. Děvčata vymyslela pár her a soutěží odměněných sladkostmi.

Mladí dobrovolní hasiči z místní organizace postavili malou, symbolickou hraničku a po skončení soutěží ji tradičně zapálila naše paní starostka.

A pak už následovala jen volná zábava.

Přiznám se, že jsem byla docela zklamaná. Žádná motivační odměna pro čarodějnice a čaroděje, žádný taneček kolem ohně, žádné vystoupení mažoretek či dětí ze ZŠ či MŠ, nic nového pro oživení. Přišlo mi to takové chudé, bez nápadu, nudné.

A ještě bych tu chtěla zmínit jednu velmi zdařilou akci. Okrašlovací spolek Smidarska pořádal v kostelíku sv. Jiří v Loučné Hoře slavnostní požehnání varhan, které se po pětileté rekonstrukci vrátily zpět do kostelíka.

Ve zcela zaplněném kostelíku

se zároveň uskutečnil varhanní koncert v podání prof. Václava Uhlíře (varhany) a Karla Houdka (trubka).

A to jsou ony. Unikátní varhany z dílny varhanáře Amanda Hanische, pocházející z roku 1860.

ZDE můžete vidět reportáž odvysílanou na ČT24 a ZDE další snímečky. ZDE je zdařilé video, kde uvidíte žehnání varhan, uslyšíte sestřih koncertu a povídání pana varhanáře Doubka.

Snímečky pro tento článeček jsem si vypůjčila od pana Š., který fotí veškeré dění v naší obci.

Budníček

Před pár dny přiletěl na nedalekou břízku malinký nazelenalý ptáček s pruhem nad okem. Bylo to v době, kdy ještě nebyly listy příliš velké. Ptáček poletova a poskakoval, usedal na nejtenčí konce už tak slaboučkých větviček. Vyfotit ho nebylo vůbec snadné. Nafotila jsem hafo snímečků, ale vybrat se mi podřilo jen 4, a i tak kvalita velmi pokulhává. Zoomování a ořez se nakvalitě také podepsaly.

Listováním v atlase ptáků a hledáním na netu jsem se dopídila k tomu, že jde nejspíš o budníčka. Jestli ale menšího nebo většího, toť otázka.

Přiklonila bych se k 'většímu', přestože jsem ho neslyšela zpívat. Jedině tak prý se dají oba druhy spolehlivě odlišit.

Budníček větší patří do čeledi pěnicovitých. Dorůstá délky 11 - 12,5 cm, váží 7 - 15 g, čímž se řadí mezi naše nejmenší ptáky. Velmi se podobá svému blízkému příbuznému, budníčku menšímu. V porovnáním s ním má však svělejší hnědavé končetiny, delší světlejší zobák, výraznější pruh nad okem a delší primární letky. Živí se hmyzem, jeho larvami, pavouky, na podzim také různými plody. Přednostně se zdržuje v mladých otevřených lesích s hustým podrostem a stromy mladšími 10-20 let, proniká však také do parků a zahrad. Nejhojnější je v místech s vodními prvky a porostem bříz, olší, vrb, kapradí a nízkého ostružiní, ve kterém staví hnízda.

Teď už jsou stromy pěkně olistěné a samý květ, ptáčci jsou tak dokonale skryti a fotit se nedají.

Přeji vám pěkný a pohodový víkend.