Do Českého ráje (nejen) za bledulkami

 Konečně jsme s kamarádkou vyrazily na delší dobu plánovaný výlet do Českého ráje za bledulkami jarními. Výlet jsme plánovaly už na začátek března, ale došlo na něj až nyní. Už jsme ani nedoufaly, že ještě budou kvést. Ale i kdyby nekvetly, obě jsme potřebovaly vypadnout z domu, starosti hodit za hlavu, načerpat energii, poklábosit, probrat holčičí záležitosti, potěšit oko i dušičku krásnou jarní přírodou. Protože jsem v pracovní neschopnosti a jsem limitovaná časem vycházek, vyjely jsme o trochu později, než u nás bývá zvykem. V plánu bylo zaparkovat auto na malém parkovišti u Věžického rybníka. To bylo ale beznadějně plné. Ale místečko se našlo na protější straně silnice. Od Věžáku jsme po asfaltce došly na rozcestí U Přibyla. A tady se nám zatajil dech nad záplavou bledulí. Nááádherně kvetly. Obrovské květy měly velikost cylindru lustru.

Od rozcestí U Přibyla jsme pokračovaly po červené TZ podél říčky Žehrovky k Podsemínskému mlýnu, u kterého je i Podsemínský most, známý z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny.

Stále po červené TZ jsme krásnou procházkou pokračovaly Podtroseckým údolím 

 k rybníku Nebákov.

Tady jsme poseděly na hrázi rybníka, kochaly se kouzelnou okolní přírodou, posvačily jsme a stejnou cestou jsme se vrátily k Věžickému rybníku. 

Našlapaly jsme jen asi 7 km, ale užily jsme si nádhernou jarní přírodu, načerpaly energii a sílu do dalších dní.

Přeji vám krásné a pohodové jarní dníky.🌞

Centrum slováckých tradic v Modré u Velehradu

Už nějaký čas jsme se s kamarádkou domlouvaly, že bychom mohly společně vyrazit na prodloužený víkend. Šlo by to třeba o Velikonocích, plánovaly jsme. Plány nám ale překazila protikoronavirová opatření. Před prázdninami jsme obě ztratily práci, takže jsme mohly vyrazit i ve všedni den. Vhodný termín se naskytl 29. - 31. 7. a vypravily jsme se do Modré u Velehradu, do Hotelu Skanzen. 

 V bezprostředním okolí areálu je obrovská spousta aktivit.

Centrum slováckých tradic, které je v těsném sousedství hotelu a je s ním přímo propojeno. Najdeme zde i obchůdek se slováckými produkty či kavárnu.

Terárium = největší expozice na Moravě. K vidění jsou zástupci největších a nejjedovatějších hadů, anakondy, krajty, kobra, rozmanité druhy pralesních či pouštních ještěrů a ještěrek, dospělý kajman, chameleoni, kajmanka dravá, pavouci, štíři či žáby. Nová je tu expozice roztomilých mangust trpasličích.

Muzeum vinařství a páleničářství

Palírna a sušárna ovoce, zeleniny a hub. V palírně se nachází nádherná dvoukotlová pěstitelská pálenice o obsahu 300 l a kolona o obsahu 170 l. 

Vinná a pálenková stezka, kde láká k ochutnání 104 nejlepších slováckých a moravských vín a 72 druhů gořalek (to není překlep). Obě stezky jsou rovněž propojené s hotelem. 

Expozice Živá voda - zde najdeme evropský unikát - tunel ve sladké vodě. Jde o ojedinělý experiment v rámci celé Evropy. Nachází se v hloubce 3,5 m pod vodní hladinou. Můžeme zde pozorovat jelce, lipany, mniky, parmy, oukleje. Dravce reprezentují štiky či sumci. Raritou jsou jeseteři. Vyjímá se tu vyza velká - největší sladkovodní ryba světa. Ve venkovních prostorách zase najdeme moravské biotopy s jejich charakteristickými bylinami a dřevinami. Areál nabízí i přírodní koupaliště s brouzdalištěm.

Archeoskanzen představuje ideální podobu slovanského opevněného sídliště z doby Velké Moravy (9. stol.). Je tvořen stavbami, které mají předlohy ve skutečných archeologických objektech; najdeme zde na 30 staveb. Po celou sezonu žije skanzen bohatým životem. Na své si přijdou zvláště děti, které zaujmou volně pobíhající ovečky, slepice či oslíci. Řada aktivit přitáhne i starší děti a rodiče.

Novinkou areálu jsou pratuři. Jsou to první dávno domněle vyhynulá a znovu nalezená zvířata tohoto druhu na celé Moravě, která se sem vrátila po více než 800 letech. 

Skvěle tu vaří. Třeba trhané hovězí maso na bramboráčcích a salát, k tomu 11° pivo Skanzen.

Byla to skvělá volba! A příště se vypravíme do nedalekého Velehradu.

Přeji příjemný a úspěšný první srpnový týden.🌞

Jeseník - Křížový vrch - Zlatý Chlum - Čertovy kameny - Jeseník

První pokus o vytvoření článku na novém působišti. Abych nemusela nic moc vymýšlet, sáhla jsem do svého cestovatelského deníku a vytrhla z něho pár stránek. 

3. DEN

     Potřebovali bychom se v jesenickém infocentru poptat, jestli nemají podrobnou a zároveň přehlednou mapu města Jeseník. A rovnou se tam poradíme, kudy na Křížový vrch a Čertovy kameny. Doma jsem si vytiskla mapku, vypracovala itinerář, ale potřebovali bychom poradit, jak to nejvýhodněji spojit. Až to zjistíme, rozhodneme, jak naložíme s dnešním dnem. ….. Tak jsme se dohodli během snídaně.

     Do Jeseníku jsme odjeli kolem deváté hodiny. Auto jsme zaparkovali u kostela Nanebevzetí Panny Marie. Infocentrum v Jeseníku sídlí v Katovně. Jde o předměstský dům z 2. pol. 18. stol., který představuje vzácnou ukázku pozdně barokní architektury. Název vznikl podle pověsti o posledním jesenickém katovi. Obydlí kata však na tomto místě nikdy nestálo.

     „Nafasovali“ jsme spoustu informačních letáčků a brožurek, orazila jsem si turistický deník a koupila (nejen) turistické vizitky. Jupííííí, mají tu pěknou a přehlednou mapu města Jeseník i s okolím! Kdybych si to tiskla doma, měla bych to rozcrcané nejmíň na pěti mapkách.

     „Rádi bychom na Křížový vrch, Čertovy kameny a rozhlednu Zlatý Chlum. Poradíte nám nejlepší, nejschůdnější, nejméně náročnou cestu?“ ptali jsme se slečny. Ta nám na mapě ukázala nejlepší trasu: „Jděte nejprve na Křížový vrch, pak dál na rozhlednu a odtud sejdete k Čertovým kamenům. Když půjdete obráceně, od Čertových kamenů budete muset k rozhledně velmi prudkým stoupáním.“

     „No nazdar! To je túra minimálně 15 kilometrů a možná víc, ne?!!“ zhrozila jsem se, protože na mapě to vypadalo, že obejdeme nejmíň půlku Jeseníků.

     „Ale kdepak! Je to tak kolem deseti kilometrů.“ uklidnila mě slečna. „Auto zaparkujte u Penny, po modré projděte Smetanovými sady až k Priessnitzovu pomníku a pak na Křížový vrch ...“ ukazovala v mapě slečna.

     „A proč nemůžeme nechat auto tady?“ ukázala jsem na místo v mapě označené jako parkoviště (u městského úřadu).

     „Tam se parkovat nedá.“ odpověděla slečna.

Probrali jsme všechna pro a proti, a nakonec jsme se rozhodli túrku neodkládat, ale absolvovat ji hned dneska.

     Přeparkovali jsme k Penny, pobrali batůžky, turistické hůlky, mapku a vyrazili na výšlap. 

Došli jsme až k Priessnitzovu pomníku - monumentální sousoší sochaře Josefa Obethy z r. 1909. 

Tady jsme odbočili doleva a pokračovali lesem kolem několika pramenů na Křížový vrch.

Historie tohoto poutního místa je známá už od 17. stol. Tehdy se místo nazývalo Kravská louka a stávala zde dřevěná kaplička. Později, když sem obyvatelé Freiwaldau (Jeseníku) začali konat procesí, při kterých byl nesen kříž, dostalo místo název Křížový vrch.

     Cesta byla zpočátku mírná, prudce začala stoupat až pár desítek metrů pod Křížovým vrchem (↗219 m, 1,8 km).

Vydýchali jsme se a pokochali výhledem z malé Priessnitzovy vyhlídky (spíš terasy). Je odtud jeden z nejkrásnějších výhledů na město Jeseník, na lázně a hřebeny Šerák – Keprník. 

Nakoukli jsme do zděné kaple sv. Anny a sv. Jáchyma, jejíž výstavba byla započata r. 1845, a pořídila jsem nezbytné snímečky.

     Bylo po půl dvanácté, tak jsme se rozhodli poobědvat v příjemné stylové restauraci zdobené více než 50 trofejemi lovné zvěře. Mají tu prý vyhlášenou kuchyni. Dala jsem si vepřové výpečky se zelím a houskovým knedlíkem. Manžel zvěřinový guláš s housk. knedlíkem a česnečku.

Během čekání na jídlo jsme si se ségrou všimly, že si někteří hosté chodí nabírat cosi do termohrnce, umístěného před barovým pultem. Zjistily jsme, že si tam berou polévku. Gulášovku s chlebem nebo pečivem za 55 korun.

     „Mně by to úplně stačilo“, řekla ségra.

     „A víš, že mně taky!“ odpověděla jsem. „Škoda, že jsme si toho nevšimly dřív!“

Po dobrém obědě jsme od hotelu pokračovali k rozhledně Zlatý Chlum. Dvacet šest metrů vysokou kamennou stavbu provedl stavitel A. Nietzsche. Otevřena byla r. 1899 a o tři roky později vyrostla vedle rozhledny horská chatka zvaná Medritzerova. Po 2. světové válce byla rozhledna uzavřena a bez správy ponechána svému osudu. Roku 1955 vyhořela chata. Znovuzpřístupnění rozhledny turistům se datuje od r. 1976 a o něco později byla obnovena i chata. Ale až po r. 1989 se tomuto místu postupně navrátil původní význam.

     Byla jedna hodina po poledni, když jsme vyrazili po modré TZ kamenitou lesní cestou vzhůru (2,5 km; ↗220 m). Čím víc jsme se blížili k rozhledně, tím cesta prudčeji stoupala. Turistické hole nám byly opět velmi dobrým pomocníkem. Vyšli jsme z lesa a otevřela se před námi mýtina na jejímž levém okraji se vypínala kamenná rozhledna a u její paty stála kamenná chatka s plechovou střechou až na zem – stylový obchůdek s občerstvením a suvenýry. Koupili jsme si zde vstupenku na vyhlídku (30,-), štítek na hůl, turistickou vizitku a opatřili turistický deník razítkem.

     Vystoupali jsme po 146 schodech na vyhlídkovou věž. Z rozhledny se nabízí překrásný výhled nejen na město Jeseník, ale i na Praděd a Šerák, na masiv Hrubého Jeseníku, Rýchlebských hor, Kralického Sněžníku a roviny polské části Slezska a Otmuchovské jezero.

     Poté, co jsme se dostatečně nabažili výhledů, jsme se vrátili zpět do obchůdku a koupily si kafíčko, manžel kofolu. Usalašili jsme se u venkovního posezení, ke kafíčku vybalily z báglíků sušenky, nabírali síly k dalšímu putování a pozorovali dění v okolí. Někteří turisté posedávali u dřevěných stolů jako my, jiní se usadili na dece či jen tak v trávě. Další využili možnost koupit si buřtíka a rovnou si ho opéct na ohníčku.

     Doplnili jsme tekutiny i energii a vyrazili k Čertovým kamenům. Cesta lesem tentokrát prudce klesala, nohy nám ujížděly po spadaném jehličí, kohrtali jsme přes kořeny a kameny (↘224 m). Nemít turistické hole, určitě bych byla víc na zemi než na nohou. Ale za chvíli už jsme stáli na parkovišti před chatou s restaurací U Čertových kamenů.

     Po pár kamenných schůdcích jsme sešli vedle chaty do malého kaňonu a cesta nás vedla pod skalní útvar Čertovy kameny, dosahující výšky 40 m. Na vyhlídku vedou schody vytesané do skály a řetězové zábradlí, leze se i po balvanech. Výstup je dost krkolomný. Vyhlídka je zabezpečena železnými řetězy.

Pokochali jsme se výhledy, 

vrátili se k restauraci a objednali si pivko. Po tom výšlapu přišlo vhod. Čekala nás ještě cesta po žluté TZ do Jeseníku k autu (3,6 km, výšk. profil:↗20 m,↘248 m). Vedla většinou po asfaltce. Vraceli jsme se mimo jiné jedinečnou vilovou čtvrtí, kdysi zvanou West End, která vyrostla podél okraje lesoparku (dnešní ul. Josefa Hory). Většinu vlastníků sídel tvořili příslušníci továrnických rodů Raymannů a Regenhartů a jejich spřízněné rodiny. Procházeli jsme kolem spa hotelu Villa Regenhart. Nedalo nám to a vešli jsme do areálu, abychom si hotel prohlédli ze všech stran. 

Dokonce jsme se odvážili vejít dovnitř.

Architektonická perla Jeseníku se pyšní téměř 120letou tradicí. Její historie se začala psát r. 1898. Ernst Regenhart, významný výrobce a obchodník s textilem, s manželkou Louisou pověřili místního stavitele Adolfa Nietzsche, aby jim na úpatí Zlatého Chlumu postavil honosnou rezidenci dle návrhu vídeňských architektů Karla a Julia Mayrederových. Stavba byla dokončena v r. 1899 a rok nato k ní přibyl i zahradní domek. Obě stavby jsou provedeny v neobarokním stylu.

V přízemí hlavní stavby, označované jako Bergvilla, se nacházely salóny a provozní místnosti, v patře ložnice, pokoje pro hosty a koupelny. V asymetrickém průčelí budovy kombinovali architekti prvky středoevropského baroka i rokoka. Vnitřní monumentální dřevěné schodiště, kazetové stropy, dveře a další dřevěné prvky byly inspirovány severskou neorenesancí kombinovanou s florálními secesními detaily. I tento objekt postihl osud všech nemovitostí rodiny Regenhartů po r. 1945. Dlouhou dobu vila sloužila jako podnikové jesle Moravolenu. V letech 1995 - 2012 se stala sídlem VZP. Poté ji zakoupil soukromý investor. Citlivou renovací dokončenou v r. 2016 se podařilo vrátit neobarokní vile její bývalou slávu. Dochovaly se základní neobarokní, neorenesanční i secesní prvky, které byly doplněny starožitným nábytkem ve společenských prostorách. V současné době slouží jako spa a wellness hotel.

     Od hotelu jsme došli Smetanovými sady zpět k autu. Túra měřila celkem 9,6 km. Z Jeseníku jsme odjížděli kolem půl sedmé.

     Po večeři jsme vyrazili na obvyklou procházku po Lipové - lázních. "Domů" jsme se vrátili kolem půl deváté. 

Z cestovatelského deníku: Doudleby nad Orlicí

Dnes sáhnu do jiného soudku a nechám vás opět nakouknout do mého cestovatelského deníku, tentokrát z dovolené v Jeseníkách. Nastal prázdnínový čas, čas dovolených a výletů a tipů není nikdy dost.

..... "Bezpečnostní pauza" byla letos naplánovaná na zámku v Doudlebách nad Orlicí. Malebný, pozdně renesanční zámek plný ojedinělostí a unikátů stojí v místech, kde již ve 13. stol. stávala dřevěná středověká tvrz s hospodářským dvorem. R. 1562 koupil místní panství Mikuláš starší z Bubna. V r. 1588 dal zámek postavit jako letohrad. Po dostavbě r. 1590 byl využíván jako lovecký zámeček.

Fasádu zámku tvoří sgrafita kobercového vzoru, která nejsou k vidění nikde jinde na světě. Interiéry zámku jsou vybaveny dobovým nábytkem od renesance až po 19. stol. Zámek je 420 let (mimo let 1949 - 1993) ve vlastnictví jediného rodu Bubna - Litic. Fotit se zde nesmělo, přesto jsem natajňáka pořídila několik snímečků interiéru.

Zašli jsme i do bývalé zámecké sýpky (vstupné 65,-), která v letech 2011 - 2013 prošla důkladnou rekonstrukcí a je největším soukromým muzeem přírodovědy v ČR. Galerie v podkroví nabízí prostory, kde mohou prezentovat svá díla umělci z řad malířů, výtvarníků, sochařů, fotografů, designerů, atp. V prvním patře sýpky má své místo stálá expozice přírodovědného muzea. Bohatá sbírka čítá stovky až tisíce exponátů, počítáme-li všechny brouky, motýli či zkameněliny. Expozice je rozdělena do dvou částí. Jedna sekce je klasická výstava ptáků, ryb, kamenů, mořských živočichů, … . Nás zaujala rozsáhlá sbírka motýlů a brouků z celého světa. Důkladně jsme si všechny exponáty prohlédli a obdivovali jejich rozmanité, občas až bizarní tvary a zbarvení.

Ve druhé sekci se návštěvník seznámí se zvířaty v jejich přirozeném prostředí. Prohlíželi jsme si exponáty - vycpaniny obyvatel lesa či rybníka a já konstatovala, že by se tohle malému prďolkovi líbilo, až trošičku povyroste. Třeba už příští rok.

Hodně nás zaujala expozice "Rok na vsi", která vznikla v roce 2015. Jedná se o soubor figurek z kukuřičného šustí, které představují různé zvyky, obyčeje a činnosti tak, jak během celého roku dříve probíhaly. Jde o jedinečné dílo v tom, že figurky jsou usazeny do reálného prostředí a jednotlivé činnosti na sebe navazují podle ročních období - masopust, Velikonoce, pálení čarodějnic, … Rok na vsi obsahuje celkem 170 figurek a 33 zvířat. Obešli jsme panel kolem dokola několikrát a obdivovali zručnost, trpělivost a nápaditost autorky paní Jany Jarkovské z Třebechovic pod Orebem.

Do koutku Babiččin dvoreček jsme se na kozičky a králíčky podívat nešli. Jsme z vesnice, tak to přece známe. Ale jestli s námi pojede příští rok Eliška s Elíškem, určitě se sem podíváme, plánovala jsem.

Zeptali jsme se na možnost oběda.

"Tady nikde nic není, co bychom vám mohly doporučit", přemýšlely dvě milé a ochotné slečny v zámecké pokladně. "Zkuste to v Žamberku."

Koupili jsme si alespoň obvyklé suvenýry a opatřili turistický deník razítkem. ...

Přeji vám krásné dníky plné letní pohody a sluníčka.🌞

Vytrženo z deníku: Ramzová - Šerák - Obří skály

Současná situace nepřeje fyzickému výletování. Ale proč necestovat virtuálně? Zašátrala jsem ve svém cestovatelském deníku a vybrala okružní trasu z Ramzové na Šerák, k Obřím skalám a kolem Vražedného potoka zpět do Ramzové. A pozdní oběd v Lázních Jeseník.

Ráno jsme měli budíček už v 6.30 hodin. Ségra vždycky říká, že musíme vyjíždět brzo, abychom na plánovaném místě byli dřív, než se ostatní turisté vyspí. Vyhneme se návalu, potížím při parkování, frontám, …. A tentokrát jsme museli vstávat ještě dřív než obvykle, protože jsme chtěli nejprve zajet do České Vsi. Po zjištění, že pneumatika opět mírně unikla, jsme se rozhodli, pro klid v duši, zajet do pneuservisu.

Recenze nelhaly. V servisu byli ochotní, rychlí, cca za dvacet minut jsme odjížděli do Ramzové (část obce Ostružná, významné lyžařské a turistické centrum).

V Ramzové jsme zaparkovali na velkém parkovišti u lanovky na Šerák. Koupili jsme si jízdenky a v 8.45 hodin jsme na čtyřsedačce vyjeli na Čerňavu. Přestože počasí bylo sluníčkové, stále hrozily dešťové mraky. Poránu bylo i docela chladno, a tak přišly vhod mikiny. Já jsem si vzala k béžový tříčtvrťákům černobílé pruhované podkolenky (parádně vyladěný outfit👏😃) s tím, že až se oteplí, tak je sundám.

U stanice na Čerňavě jsem si jen vyfotila ocelovou sochou kamzíka a hned jsme pokračovali dvousedačkou na Šerák.

Před námi nastupoval na lanovku starší pár lidí. Jak se sedačka s cuknutím rozjela, paní spadly z hlavy sluneční brýle. Ohlédla se po nich a v očích byl vidět trochu zmatek, trochu panika, trochu lítost nad ztrátou. Zareagovaly jsme okamžitě. Ségra v rychlosti sebrala brýle a na paní jsme mávly, že může být v klidu, brýle že se vezou.

Během jízdy na lanovce jsem si všimla, že je místy vykácená kleč. Z infotabule jsem zjistila, že 'na vrcholu Keprníku a Šeráku probíhá kácení borovice kleče. Výzkumy ukázaly, že v Jeseníkách nepůvodní kleč zarůstá cenná místa vrcholové horské tundry i vzácné půdní kopečky'.

Na Šeráku jsem si vyfotila dalšího kamzíka. Tentokrát dřevěného. V turistické Chatě Jiřího jsme koupili turistickou vizitku a plechovou známku na hůl. Přibylo i další razítko do turistického deníku.

Chata Jiřího na Šeráku je vůbec první stavba německého turistického horského spolku v Jeseníkách a byla vybudována již v r. 1888 jako srubová chata s věžičkou. Své jméno dostala na počest někdejšího majitele pozemku, kardinála Jiřího Koppa, vratislavského biskupa. Bohužel již v únoru r. 1893 vyhořela, ale ještě v tomtéž roce začal spolek se stavbou nové, nyní již kamenné chaty.

Malou chvíli jsme poseděli před chatou, trochu se občerstvili a potěšili dušičku výhledy na okolní jesenickou přírodu. I když svítilo sluníčko, dál se honily dešťové mraky a spadly z nich dokonce asi 3 kapičky. Manžel pořád upíral oči k obloze a honil nás, že zmokneme.

Od chaty jsme vyšli doleva po modré TZ. Hlavně abychom si nespletli směr a nešli opačně, jako to v knížce Život jako hobby popsala spisovatelka M. Mlynářová. Asi po 0,3 km koukáme na rozcestník, chtěli jsme se s ním poradit 'kudy tudy', ale žádný ukazatel neukazoval směr k Obřím skalám. Se ségrou si vždycky říkáme, že nám narostla pusa proto, abychom se zeptaly, když něco nevíme. A tak jsme se zeptaly. Poradili nám starší manželé: "Tudy dojdete na Keprník. K Obřím skalám musíte na druhou stranu." A je to tady! Máme co jsme nechtěli! Dopadli jsme stejně jako spisovatelka, chechtali jsme se. Vrátili jsme se tedy zpět k Chatě Jiřího a po žluté a modré TZ jsme lesem pokračovali k Obřím skalám.

Cesta byla kamenitá, samý kořen a výmol, chvílemi to vypadalo, že jdeme vyschlým řečištěm horského potoka a ne lesní pěšinou, a vedla stále prudce dolů (↘245 m). Opět jsme si se ségrou vzpomněly na spisovatelku, která cestu nazvala 'lesním hororem'. Ale my chodíme s turistickými holemi, což je velká výhoda. Hlavně já se s nimi cítím mnohem bezpečněji. Od té doby, co si je beru na turistické výšlapy, už nepadám. I tentokrát se velmi osvědčily.

A už je vidíme! Obří skály - téměř kilometr dlouhá, 10 - 16 m vysoká skalní hradba a mrazové sruby ve svoru. Ještě v 70. letech minulého století byl celý hřbet zakrytý lesy; po větrné kalamitě na konci 70. let 20. stol. byly lesy odtěženy a k opětovnému zalesnění se naštěstí pro turisty již nepřistoupilo. Od Chaty Jiřího je to sem 1,5 km.

K tomu, že byl skalní blok rozpůlen, se váže pověst o obru Amíkovi, který prohrál sázku s obrem ze sousedství a skálu proťal. Asi to byl pěkný vztekloun a neuměl prohrávat!😃

Skály jsme obhlédli, pořídila jsem několik nezbytných smímečků a kochali jsme se nádhernými výhledy. Ze skal je možné vidět Rychlebské hory, pásmo Kralického Sněžníku, údolí Bělé, větrnou elektrárnu v Ostružné a za jasného počasí i vrcholky v Polsku. Poseděli jsme, odpočinuli si a občerstvili se.

Od skal nás čekalo dalších 4,5 km (↗75 m, ↘386 m). Po modré TZ a stále z kopce jsme došli k rozcestí Pod Obřími skalami, napojili se na zelenou TZ a klikatou cestou údolím Vražedného potoka (za třicetileté války tu Švédové povraždili všechny před nimi se ukrývající obyvatele z kolštejnského panství), kde stojí za vidění nejen různé kaskády a drobné vodopády, ale zejména historické přehrážky, které se zde začaly budovat již v roce 1908, se vraceli na parkoviště k dolní stanici lanovky na Šerák.

Myslela jsem si, že letos bychom mohli zkusit něco nového. Třeba si vyzkoušet jízdu na bobové dráze nebo minikáry. Možnosti jsem zahrnula i do dovolenkového itineráře. Jízdu na minikárách je možné si vyzkoušet třeba právě v Ramzové. Jenomže ségra nechtěla ani slyšet! Chvíli jsme sledovali jízdu na minikárách, zkoušela jsem ji zviklat, ale nepodařilo se!

Hodiny na palubní desce ukazovaly 15.10 hodin, když jsme odjížděli z parkoviště do Lázní Jeseník na pozdní oběd.

Auto jsme nechali na parkovišti za Sanatoriem Priessnitz.

Ve Wiener Kaffeehaus restaurantu hned vedle sanatoria

si manžel objednal drůbeží vývar s nudlemi a líčka na Priessnitzově černém pivu,

já a ségra předešlý den vyhlédnutý pomalu pečený bůček s opečenými bramborovými knedlíky s tymiánem a dušeným zelím s jablkem. Mňam, to bude určitě dobrota! těšili jsme se.

Po návratu do Jeseníku jsme si zase koupili staroměstské kremrole (= nebe v hubě). Museli jsme si pospíšit, aby nám nezavřeli. Teprve pak jsme zajeli na nákup. "Doma" jsme si uvařili kávičku☕ (já ovocný čaj🍵) a k nim si dali ty famózní Staroměstské kremrole. Mňam, mňam!!!😋😋😋

Teprve teď jsem svlékala podkolenky. Vydržela jsem v nich chodit celý den.

O půl sedmé jsme se sebrali a ještě vyrazili na vycházku po Jeseníku. Došli jsme ale sotva na náměstí k hotelu Slovan. Začalo dost pršet, tak jsme se museli vrátit. Lilo skoro celou noc a dokonce i bouřilo.

Vystřídali jsme se v koupelně a se ségrou vyšpekulírovaly program na další den. Probraly jsme se i fotkami, ale najednou přestal fungovat internet. Asi kvůli bouřce, napadlo mě.

Krokoměr večer ukazoval 23.104 kroků / 11,55 km.