Nedávno jsem se probírala starými fotkami v albech. Narazila jsem mimo jiné na snímky z naší návštěvy Starojického hradu (nedaleko Nového Jičína). Tenkrát jsem ještě fotila foťákem CANON, do kterého se vkládal kinofilm. Takže snímečků bylo pomálu, jen tolik, aby nám připomněly, že jsme tam byli.
Ale toho "handicapu" využívám, když plánuji naše toulky po Čechách a Moravě. Proberu fotoalba a vyberu zajímavá mista, kam bychom se mohli vrátit. Mrknu na net a zjistím si informace a zajímavosti o místě, případně o zajímavých místech v okolí. Pak vypracuji jakýsi "itinerář" a jedeme vše okouknout na vlastní oči. Téměř vždy objevíme něco pro nás nového, zajímavého. Pořídíme nové snímečky, které potom porovnáváme se starými a kometujeme případné změny, kterým místo prošlo.
Takže až zase zavítáme ke švagrové na Moravu, tím zajímavým místem bude možná právě Starojický hrad. Informace o něm najdete např. na adrese: http://www.stary-jicin.cz/turista/hrad_stary_jicin//
Ke hradu se váže i několik pověstí. V r. 1999 vyšla sbírka pověstí, které sesbírala a zapsala paní učitelka starojické školy Ludmila Šnajdrová už před více jak 40ti lety. Ilustrovanou sbírku jsme si zakoupili přímo na hradě.
Malá ukázka ze sbírky:
Pověst o starojickém hradě
Před mnohasty lety bydlel na starojickém hradě kníže Petr Vok. Měl dva syny a dceru Miladu.
Oba jeho syni padli pod Hostýnem v bitvě proti Tatarům. Útěchu mu včil byla edem cera Milada. Kolem hradu bylo moc lesů a v nich byla hromada zvěře. Jedenkráť byl pořádán velký hon. Vok už nemohl iť na hon, toš všecky vedla jeho cera. Vjeli do lesů. Tu se ukázal v húšču jeleň. Milada se pustila za ním. Ani neviděla, že se stratila ostatním a zajela hluboko do lesú. Tu jedenkráť vyletěl na ňu z húšča medvěd. Bránila se statečně, ale za chvilku ochabovala a začala volať o pomoc. Její křik uslyšel jeden pasák a hneď utikal po hlasi, eš přiletil k děfčeti, kere se bilo s medvědem. Nemeškal, naměřil luk a medvěda zabil. Zachráněná Milada děkovala mu za svoje zachránění a pozvala ho, aby šel s ňu. Toš jeli. Přijeli na hrad, kde byval jejich otec. Ten jich z radosti přivítal. A jak se dověděl, co se stalo, děkoval mu se slzama v očech. Ptal se ho, kdo a odkáď je. Že je pasýřem jedneho sedláka pod hradem. Pán si ho nechal na hradě a nechal ho vycvičit, aby uměl zachodiť se zbraňu. A protože byl chytrý, brzo sa všeckemu naučil. Ten pan Vok ho měl rad a dal mu ceru za ženu. Po smrti Petra Voka dostal všecko ten mlady pan. A na tem místě byl potom založen Starý Jičín.
O bílé paní na starojickém hradě
Též i strojický hrad měl svoji bílou paní. Byla prý to manželka posledního majitele rodu pánů z Kravař. Poprve ji lidé uzřeli krátce poté, co mladičká hradní paní tak náhle zemřela a 
zanechala šetiletého synáčka. Seděla prý tehdy u postýlky spícího sitorka a hladila ho po vlasech. Od té doby se objevovala v noci na hradě častěji. Nikoho nelekala, ani nestrašila. Vážně přecházela v bělostném rouše po hradbách a vlídně kynula každému, s kým se setkala. Její pouť končila v hradním příkou, kde chvíli postála u osamělé borovice, a pak zmizela.
Naposledy byla spatřena v době, kdy hrad byl již v rozvalinách. Tehdy si tam trhalo pasýřovo děvče kvítí těsně u hradní zdi. Když se otočilo, spatřilo bílou paní, která mu rukou kynula, aby k ní přišlo. Sotva děvčátko poodešlo, bílá paní zmizela. V tom okamžiku zhroutila se s rachotem ta část hradu, kde děvčátko trhalo kvítí.
Žádné komentáře:
Okomentovat