V pátek jsem měla trochu rozlítáno, tak jsme se s Filipem vydali jen na krátkou vycházku na blízkou louku. Protože jsem si chtěla nabrat trochu hlíny z krtinců, kromě obvyklých propriet (foťák, vodítko, ...) jsem přibrala ještě lopatku, kbelíky a vše naložila na káru. Mamka mě varovala, že se mi s károu po louce pojede špatně, že ji budu těžko tlačit, ...., ale já na ní nedala. Bohužel se záhy ukázalo, že měla pravdu. Přes drny a výmoly jsem stěží vlekla téměř prázdou káru, ale když už jsem se vypravila, nevzdala jsem to. Nabrala jsem do kbelíků hlínu, káru jsem v polovině louky odstavila a ještě kus šla jen tak. Ale říkala jsem si, že když už mám s sebou tu káru, sesbírám trochu klacků na topení. Klestího a klacků se pod topoly a na břehu řeky válí habaděj.
Tak jsem sbírala větve a klacky a nosila je do kárky. Filip celý zvědavý, co to pořád snáším, vyskočil do káry, aby to okoukl z blízka. Ale z kbelíku asi ucítil pach nějaké myšky a jal se v něm usilovně hrabat, až hlína létala všude okolo!
Když jsem ho odehnala, ještě chvíli pózoval na okraji kárky, abych si snad nemyslela, že se nechá jen tak vyhnat.
Domů jsme se vraceli solidně naloženi. Hotoví cikáni. Ještě že jsem s tím nákladem nemusela jet přes obec. A jestli jsem měla před tím problém kárku utlačit, cestou zpět jsem chvílemi vážně uvažovala, že ji někde zaparkuji a vyšlu pro ni manžela. Nakonec jsem ji s vypětím všech zbývajících sil dotlačila až domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat